Není lab jako lab.

Míchání fotografické chemie v domácí temné komoře. Budapešť, 1946. © Rudolph Ungvary / Fortepan

Slovo lab (laboratoř) nebo v našem případě labák naznačuje, že jde o místo, kde se pracuje s chemickými látkami. Ve skutečné fotografické laboratoři se fotografický materiál zpracovává chemicky, tzv. mokrou cestou. Filmy procházejí několika chemickými roztoky – buď ručně, nebo strojově. Jde o řemeslnou fotografickou práci, kterou se dnes už učí jen málokde.

V éře filmu 20. století fungovaly tzv. minilaby nebo „hodinové“ fotolaby. Byla to místa, kde vám ve vyvolávacím stroji zpracovali filmy de facto na počkání. Takové minilaby byly masovou záležitostí. Mluvíme o době, kdy digitální fotoaparáty nebyly běžně dostupné a mobilní telefony ještě neměly vestavěné fotoaparáty. Osmdesátá a devadesátá léta minulého století byla pro tento byznys zlatou érou. Běžný minilab na dobrém místě ve středně velkém městě denně zpracovával stovky filmů. Níže uvedené fotografie minilabů nám poskytl Martin Pettitt z Velké Británie.

Takto vyzeral bežný minilab 90tych rokov v obchodnom centre. © Martin Pettitt

© Martin Pettitt

S příchodem prvních dostupných digitálních fotoaparátů na přelomu milénia se začaly minilaby postupně proměňovat v digitální minilaby, které byly jakýmsi hybridem – mostem mezi analogovou a digitální dobou. Filmová éra začala upadat a filmové fotoaparáty byly postupně nahrazeny digitálními. Mnoho minilabů tehdy zaniklo, protože pro ně bylo finančně neúnosné modernizovat staré analogové minilaby na nové digitální, jejichž cena se tehdy pohybovala v milionech korun.

Jako příklad můžeme uvést skener Fujifilm Frontier SP-3000, který používáme i u nás ve Film labáku – v té době stál přibližně 40 000 dolarů.

Srdce naší skenovací místnosti - skener Fujifilm Frontier SP-3000. © Film labák

Navzdory finančně náročné transformaci dokázalo několik minilabů přežít. Jiné pohltily řetězcové nadnárodní firmy a proměnily se převážně ve sběrny a obchody s fototechnikou. Tyto „minilaby“ existují dodnes, ale s opravdovými laboratořemi mají společného jen velmi málo. Najdete v nich většinou pouze spotřební zboží a nanejvýš pár samoobslužných termosublimačních tiskáren či kiosků.

V hlavních městech Česka a Slovenska funguje více fotolabů, které filmy nevyvolávají přímo na provozovně, ale nechávají si tuto službu zpracovat jinde – třeba i u nás. Film labák vyvolává filmy pro několik fotolabů po celém Česku i na Slovensku, včetně hlavních měst. Horší situace je v ostatních okresních a krajských městech, kde jsou fotolaby, jež stále vyvolávají filmy „in house“, vzácné jako šafrán.

Existují však i výjimky, které to paradoxně nevzdaly a stále „sbírají“ filmy, dokud se jim „vyplatí pustit stroj“, ve kterém zatím oxiduje chemie. Ta, pokud se denně neobnovuje, ztrácí svou sílu podobně, jako když necháte na stole sklenici vína a po týdnu se z ní napijete. À votre santé.

Pokud chcete mít krásné barvy a čisté filmy, takovým místům je lepší se vyhnout obloukem – nebo je využít pouze pro jiné než analogové služby.

Obchod s fototechnikou. Neapol © Pál Kristek / Fortepan

Po roce 2010, kdy se (především na Západě) začala filmová komunita znovu probouzet, vznikly po celém světě moderní profesionální laby s novým přístupem k médiu i k zákazníkům. Mnohé z těchto labů, provozované převážně samotnými fotografy – od USA, přes Španělsko, Německo, Belgii, Anglii, Švédsko, Rumunsko… až po Trenčín – jsou sdruženy v různých pracovních skupinách, kde si navzájem vyměňujeme zkušenosti, řešíme problémy a pracujeme na vylepšeních, která mohou přinést lepší výsledky pro filmovou komunitu.

Filmová éra 20. století se už nikdy nevrátila v plné síle, ale stále dostatečně pulzuje na to, aby film dál (pře)žil. Takže šup-šup do svých oblíbených labů, které jsou odkázány na podporu svých zákaznic a zákazníků – a jen díky ní stále přežívají.

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli

Facebook

Twitter

Štítky